Každý měsíc daruji 5% mých výdělků útulku Handipet

Aktuality

Vyšla moje kniha: Bachovy květové esence → v nakladatelství Maitrea

 

  1. Připravuji knihu o výchově dětí.
  2. Dále připravuji kurzy malování od roku 2021

 

Ukázka z připravované knihy:

Dítě vnímá vaši energii

Energie. Pro někoho nesmyl, pro někoho výmysl, někdo ji bere vážně. Je vědecky a nesporně prokázáno, že každý člověk vysílá energii. Podle toho, jaké emoce prožíváme, podle toho vypadá naše energie a podle toho působíme na okolí. Jistě jste nejednou zažili po setkání s určitým člověkem stav, kdy jste se jakoby bez jakékoli příčiny začali v jeho blízkosti cítit nepříjemně, a naopak. Jde o to, že jste z daného člověka vnímali jeho energii. Nejen to. Vaše energie jde vždy za člověkem. To znamená, že pokud myslíte na někoho, kdo je i na míle daleko, třeba na druhém konci světa, vy na něj působíte. Je vědecky prokázáno, že vlastní myslí můžete změnit svoji DNA a dokonce i DNA druhého člověka, na kterého myslíte. Proto se i na dálku ovlivňujete. To je třeba mít na mysli kdykoli, kdy myslíte na svoje dítě. Nejčastěji s rodiči řeším emoci strachu o dítě. Jedná se o strachy vyvolané nemocí dítěte, zdravotními potížemi jako takovými, potížemi ve škole, potížemi vztahovými. Pokud na dítě myslíte s těmito obavami, důsledkem je vaše špatná nálada – čili sami sobě škodíte a navíc nechtě svému dítěti posíláte špatnou energii, která škodí jemu. Vede k prohlubování problému. Chcete to? Jistě ne.

Pokud mu budete dávat najevo svoje starosti o něj, nejen že mu těmito emocemi zhoršujete problém, ale dítě bude ve stresu také z toho, že se bude cítit jako negativní exot, který vám přidělává starosti. A víte, že zvláštností dětské psychiky je tendence obviňovat se ze všeho špatného, co se v rodině odehraje? Takže pokud mu budete jakkoli dávat najevo svou starost o jeho zdravotní stav, bude dítě vystresované už jen z toho, že mamince dělá starosti. Nevěříte? Věřte! Navíc jde o to, že dítě vnímá svět pouze černě nebo bíle. Nezná způsob hodnocení, jaký je vlastní vám, dospělým. Takže pokud je něco špatné, je to v očích dítěte špatné na 100% a naopak. Dítě si nedokáže v tom, co vnímá jako negativní najít ani 1% pozitivního a v tom, co vnímá jako pozitivní, ani 1% negativního (proto se také vrhá do nebezpečných akcí).

Zkuste si představit, že vy budete mít nějaký zdravotní problém. Bude vás například čekat nějaké vyšetření. Někdo, kdo je vám blízký to bude vědět. Začne vás častovat ustrašenými, v horším případě vyděšenými pohledy. Občas pronese něco ustaraného na vaši adresu. Nebo o vašem očekávaném vyšetření bude dokonce s obavami hovořit s někým dalším a vy to zaslechnete. Bude vám to příjemné? V tomto případě se stává z komára velbloud. Vy jste se původně vyšetření nebáli. Ale s postupujícím časem a starostmi, které vám druhý bude dávat najevo nebo je z něj budete vnímat, se z třeba i z banálního vyšetření stane pořádný strašák. Bude vám to příjemné? Nestane se náhodou, že se najednou začnete sami vyšetření bát?

Emoce jsou přenosné, doslova nakažlivé. Snímáte je jeden z druhého. A vaše dítě je vůči energiím emocí velmi citlivé. Můžete před ním hrát divadlo, jaké chcete. Můžete se tvářit jako by nic. Můžete se smát. Ale pokud se vnitřně takto necítíte, dítě to pozná. Toto poznají i dospělí, na to nikdo nepotřebuje žádné speciální studium empatie. Slova jsou pouze slova. Klíčové jsou pocity. Představte si sami sebe třeba jako kamna. Budete dítěti tvrdit, že jste krásně chladní, ale přitom budete roztopení takže, budete sálat pořádné horko. Myslíte, že dítě nepozná, jak důkladně jste se roztopili?  A uvědomte si, jak moc ho můžete svým žárem popálit! Nebo naopak příjemně zahřát.  Stejně tak působí emoce a jejich energie.

Chápu, že zdolání „lákavých“ a hlavně vžitých obav může být velmi obtížné. Vždyť vy sami jste je jistě zažívali od svých rodičů vůči vám. Ale věřte nebo ne, je to jen hraní si s myšlenkami a se slovy. Obavy jsou pouze naučené emoce. Bez nich se lze v životě obejít. K životu potřebujeme pouze jeden typ obav, a to je pud sebezáchovy. Všechny ostatní obavy jsou zbytečné, nemyslíte? Ano, jsou naučené, takže vám při pomyšlení na dítě a jeho problém automaticky naskakují. Můžete namítnout, že kdybyste se neobávali o své dítě, když má horečku, že byste byli bezcitní. Ale nebyli byste víc citlivější, kdybyste na své dítě namísto brutálních obav mysleli s láskou a vírou, že horečku úspěšně zvládne a uzdraví se?

Když jsem byla asi dvanáctiletá,  měla  jsem pokoj v patře našeho domu. Jednou mně postila jakási chřipka, ležela jsem tedy v posteli. Můj děda se na mě přišel podívat, jak se mi daří. Můj děda měl nádherné pomněnkově modré oči. Ale z těch jsem tehdy vnímala velké obavy. Jeho oči bývaly často smutné. Když odešel z pokoje, zavřel za sebou dveře a jeho těžké kroky zněly po dřevěném schodišti, zaslechla jsem jeho naříkání: “Jenom starosti!“. Jak jsem se cítila? Bídně. Proč? Způsobila jsem svému milovanému dědovi starosti…

Jak tedy dítěti pomoci? Velice snadno. Stačí jen změnit myšlenky, od kterých se odvíjejí emoce. Pokud se zaměříme na to, čeho chcete u dítěte dosáhnout, například uzdravení, budete mu tím pomáhat právě k uzdravení. Pokud chcete dítěti dodat sebevědomí ve škole, naciťujte se do pocitu, že je sebevědomé. Pokud vás trápí pocit, že je vaše dítě ve škole neoblíbené, naciťujte se do pocitu, že oblíbené je. Pokud budete vystresovaní pokaždé, když budete dítě ukládat proto, že za vámi určitě zase půjde do ložnice, nebo že se bude vztekat, když zjistí, že už u něj nesedíte nebo, že se v noci počůrá, prociťujte si pocit nadšení z toho, že vaše dítě bez problému usíná, že se ve své postýlce cítí báječně nebo že se ráno probudí a bude suché. Nepřipusťte si nic, co by vás v souvislosti s dítětem trápilo. Dítě z vás pak bude cítit klid. Klid mu bude dávat pocit bezpečí. Pocit bezpečí mu bude dávat jistotu, že problém zvládne. Rozhodující je vaše víra. Víra v to, že problém zmizí. Víra v to, že problém je pouze dočasný. Není nic horšího, než když propadáte beznaději a nevěříte, že se dítě problému zbaví. Toto funguje i navzdory lékařským prognózám! Nezapomeňte, že zázraky se dějí! Můžete namítnout, že se dějí málokdy. Víte proč? Protože v ně běžně lidé nevěří, to je celé. Věřte, že vaše možnosti jsou doslova nekonečné. Vaše mysl je nesmírně mocná. Nepoužívejte ji proto jako zbraň, ale jako lék. Ani vůči druhým, ani vůči sobě.

Vaše emoce jsou emoce dítěte. Emoce dítěte jsou emoce vaše. Uvědomte si, že jste emočně propojeni. Dokážete se na své dítě nacítit a stejně tak ono na vás. Mám výborné zkušenosti při odbourávání problémů dítěte přes práci s matkou. Když ke mně přijde matka, která se trápí určitým problémem svého dítěte a já vidím, že je matka uzlíček nervů, nabízím jí, že nejdříve zapracujeme na tom, aby se ulevilo jí a už se tolik problémem svého dítěte netrápila. Kdysi mně navštívila mamina, droboučká, vynervovaná. Trápilo ji, že v tu dobu její sedmiletý syn už dva měsíce v podstatě nejedl. Když problém začal, navštívila nejdříve pediatra. Ten chlapce poslal na gastroskopické vyšetření. To nic neprokázalo. Následovala návštěva psychologa, pak psychiatra. Chlapci ale nic nepomohlo a dál nejedl. Samozřejmě se ztrácel před očima. Pak se maminka dozvěděla o mně. Nejdříve jsem se zaměřila přímo na matku s tím, aby už nesledovala každičké sousto chlapce, aby se zklidnila. Když přišla po měsíci na další sezení, nadšeně hlásila, že chlapec začal jíst. Tehdy jsem terapii cílila přes maminku na chlapce a problém byl pryč. Stačilo se jen podívat na minulost a jednoduše pročistit příčinu. Zanedlouho jsme se potkali ve městě, paní byla s oběma svými dětmi. Maminka mi nadšeně vyprávěla, jak chlapec bez problémů prospívá. Dokonce se i zdárně zlepšil ve škole, kde už nebyl tak zaťatý. V té době už chlapec vypadal zdravě a skvěle.

Často se děje i to, že stačí, když se srovná a zklidní matka, a na dítě už nemusíme, obrazně řečeno, ani sáhnout. Je po problému. Tak mocné jsou naše emoce a energie, které ze sebe vysíláme. Proč se jedná zejména o matky? Protože matky jsou se svými dětmi mnohem více energeticky propojené než otcové. Tím ovšem nechci říci, že energie otců by nebyla důležitá, že energii otce dítě necítí a že otcové si tudíž ve směru k dětem mohou cítit cokoli a mohou tudíž vysílat jakoukoli emoci.  Tak to v žádném případě!  Každý člověk svoji energii vysílá a okolí ji snímá a vsakuje do sebe, pokud s ní nedokáže adekvátně pracovat a tudíž se jí v případě, že je negativní, nedokáže bránit.

Proto tolik rodičům zdůrazňuji, jak důležité a klíčové jsou právě jejich pocity. Pokud maminka stojí vystresovaná nad dítětem, které má psát úkoly, protože chce, aby její dítě bylo co nejlepší, dítěti toto napětí rozhodně nepomůže. Zkuste si představit sami sebe, kdyby vám šéf napjatý a číhající na vaši chybu stál za zády a díval se vám pod ruce! Jedna maminka mi vyprávěla, že svému synkovi, který nenapsal písmenka, jak měl, vygumovala do sešitu díru. Chudák dítě. Pokud se snažilo, či dokonce potilo krev, aby zplodilo písmenka, díru namísto své snahy si rozhodně nezasloužilo. Emoce napětí, zejména v souvislosti s výkonem, které druhý člověk vysílá, vedou ke zvýšenému úsilí nebo naopak ke vzteku a vzdoru. Pak se dítěti nedostává energie na to, aby úkol splnilo dobře. Pokud se dítě příliš soustředí na sebekontrolu, stejně tak dospělý, obvykle se dopouští chyb, protože mu pak mnohé důležité tímto úsilím unikne. Je to stejné jako když jdete po kluzkém chodníku a říkáte si:“ Hlavně nesmím uklouznout!“. Co se nejspíš stane? Přestanete pozorně sledovat, kam šlapete, protože vaše mysl bude zaneprázdněná myšlenkami na hrozbu pádu. Nebudete tudíž plně v přítomném okamžiku, jste zaměřeni na budoucnost – možný pád. Stejným směrem pak uniká vaše energie. A už padáte…

Je potřeba si uvědomit, že dítě vnímá emoce matky již v prenatálním období prostřednictvím krve, která k němu přes placentu přichází. Ono neví, díky jaké události se matka takto cítí, ale vnímá chemii její krve. A ta na něj působí. Ta ho tudíž ovlivňuje. Každá emoce má svůj specifický peptid (bílkovinu), který se v okamžiku, kdy člověk emoci prožívá, vyplavuje do krve a okamžitě proniká do všech jeho buněk.

Emoce z druhých vnímá samozřejmě i dospělý. Jistě se vám nejednou stalo, že jste měli dobrou náladu, kdosi vstoupil do dveří, a vám bylo od té chvíle divně, nedobře. A naopak. Tak působí energie z okolí. Možná znáte z vlastní zkušenosti pocit blaha a štěstí, který ve vás vyvolá jen pohled na domácího mazlíčka. Tak působí energie, v tomto případě zvířete. Nebo se jdete projít do lesa, a tam z vás náhle spadne všechna tíha. Jak je to možné? I stromy a byliny mají svoji blahodárnou energii.

Dítě je ale nezralé. Jak už jsem uvedla, nerozumí světu. Proto bývá z energií kolem něj zmatené. Zejména, pokud nejsou jednoznačně pozitivní. Pokud vnímá z matky napětí, necítí se v bezpečí. A už je něco špatně. Pokud je člověk napjatý, bývá přecitlivělý vůči podnětům. Napětí odebírá energii, a její úbytek opět vede k přecitlivělosti. Pokud člověk přecitlivěle reaguje na podněty, uniká mu další energie.

Je třeba si uvědomit, že dítě je na energiích, které z okolí vnímá, mnohem závislejší, než dospělý. Proč?  Protože je závislé na svých Bozích, především na matce a otci. Zpočátku nemá mnoho alternativ, není kolem něho tolik lidí, jako má otec kolem sebe v práci nebo ve volných chvílích. Dospělý už má mnohem víc na výběr. Tím dokonalejší by tedy emoce, přicházející k dítěti z jeho okolí měly být.

To, jak se vaše dítě cítí, vám nastavuje zrcadlo. Pokud máte dojem, že dítě není v pohodě, zkuste se zamyslet nad sebou. Zkuste se zamyslet nad tím, jaká doma panuje nálada, jak k dítěti přistupujete, zda s ním komunikujete a ono s vámi, jak moc dáváte najevo svoje problémy před svým dítětem a o jaké problémy jde (zejména pozor na témata týkající se zdraví nebo dokonce smrti!), jaká jsou témata vašich hovorů a podobně. Dítě dokáže vnímat i nepatrnou zmínku o něčem, o někom (vy  to ani nemusíte postřehnout) a v jeho nezralé mysli obdařené bujnou fantazií se vzápětí rozvine hororový příběh. Proč myslíte, že právě děti tolik trpí nočními můrami či děsy? Protože jejich nezkušená a nezralá mysl nedokáže adekvátně zpracovat určitý podnět. Noční můra je děsuplný sen, naplněný úzkostí nebo strachem, jeho obsah je živý, často se týká ohrožení života, vzpomínka na obsah snu je zachována. Noční děs (pavor nocturnus) je jedna nebo více nočních epizod mimořádného děsu a paniky, které jsou provázeny křikem, neklidem, rychlým dýcháním, bušením srdce, pocením, při nepřítomnosti organické poruchy, u dětí ve věku od 3 do 12 let, po usnutí si na epizodu nevzpomínají.