Vážení a milí klienti,

rozhodla jsem se část ze svých výdělků darovat zvířecím útulkům. Vaší návštěvou mé ordinace tak automaticky přispějete na dobrou věc. Proč jsem se tak rozhodla zjistíte v tomto příběhu.

22.prosince 2000 jsme si přivezli z útulku v Horních Měcholupech dospělého černého kocourka. Dostal jméno Kočánek. V červenci 2008 se k nám přistěhovala malinká Micinka od sousedů. A tak už byli dva. Kočánek Micinku moc pěkně přijal, řekla bych z pohledu a nadhledu moudrého kočičáka. A tak na ni nahlížel i pokaždé, když mu rozdováděná skákala na záda. Žili ne vedle sebe, ale spolu. Kočánek Micinku opatroval, a když byla po operativním zákroku ještě v narkóze, seděl u ní po celou dobu jako strážný andělíček. A ve stejném duchu i odháněl z naší zahrady cizince, kteří by ji mohli ohrožovat.

11. prosince 2014 nám ale pro Kočánka veterinář doporučil euthanasii. Asi nemusím popisovat, jak nesnadné a bolestivé bylo naše rozhodnutí. V předvečer toho dne mu Micinka přišla dát pusinku na hlavičku. Tehdy jsem ještě netušila, že se s ním loučila. A tak Micinka osaměla. Kočičky od sousedů ji začaly honit a ona před nimi v panice utíkala. Tehdy jsem teprve pochopila proč: Kočánek nedbal na moje domluvy, že sousedky jsou holčičky- kamarádky a že je nemá honit. Bylo jasné, že Micinka potřebuje dalšího kamaráda, který by ji chránil. Tím spíše, že je tak malinká a drobná.

Koncem června – v pátek 2015 mi jedna moje klientka, která si ke mně chodí pro svoje kočičí kluky pro Bachovky volala, že mají jednoho chudáka v kočičím útulku ve Skrýšově u Jihlavy. Říkala mi: „ Potřebuje duchovní podporu, a tak jsem si vzpomněla na Vás. Chtěla jsem si ho pochovat, ale on hrůzou slintal.“. V tu chvíli jsem věděla, že si právě pro tohoto kocourka pojedeme. V pondělí jsem zavolala do útulku a v úterý jsme pro něj jeli. Majitelka mi chtěla poslat fotografii, abych viděla, jak vypadá. Nevybírám si kamaráda podle vzhledu. Naopak – čím ubožejší, tím je mi bližší. Nemusím asi ani popisovat tristní podmínky útulku. Všude kolem nás pobíhaly kočičky bez domova, mňoukala koťata, jakoby žadonila o pelíšek v láskyplném domově. Uprostřed místnosti, která byla plná kočiček, které byly různě zraněné a nemocné, paní majitelka z jednoho pelíšku zdvihla cosi, co se jen vzdáleně podobalo kočičce, a už vůbec ne šťastné. Kocourek byl nalezený v lese, uvázaný u stromu. V útulku byl v tu dobu 3 týdny. Paní majitelka nám říkala, že už přibral. Musela ho krmit odděleně, protože ho ostatní kočičky odháněly od misky. Nechci ani domýšlet, jak musel být vyhublý, když se do útulku dostal. Před námi držela vyzáblou kostřičku, v ohavném kožíšku. Krček měl celý holý po obojku, ze kterého ho zřejmě snažil vyprostit. Jen oči byly ohromné, vyděšeně a zmateně zíraly z toho zuboženého tělíčka. Zeptala se:“ Chcete ho? Takhle vypadá. “ . Na tuto otázku byla odpověď daná dávno dopředu, hned v ten pátek. V tu chvíli už ho dcera držela v náručí. A tak jsme si odváželi nového člena naší rodiny.

Při cestě domů jsem si dala přepravku s ním na klín, abychom na sebe viděli. Kocourek ke mně začal natahovat pacičku, abych ho po ní hladila. Pochopila jsem, že chce dát pryč i mřížku. A když byla sundaná, vylezl mi na klín. Celou dobu od Jihlavy až do Říčan ležel klidně na mém klíně. (Pokud někam musíme jet, zásadně cestuje klidný v klíně.) Přijeli jsme poměrně pozdě večer. Kocourkovi jsme vše potřebné nastěhovali do ložnice. Nečekaně přitom večer přijel i syn, který už 9 let žije v Brně. A tak jsme si ho ten den uvítali všichni. Když jsme šli spát, kocourek najednou vyskočil ke mně do postele. Položil mi na rameno hlavičku, natáhl na mně pacičku, jako by si mně chtěl držet a už se ani nehnul. A já ani nedýchala… Dostal jméno Čipíček. Během pár dnů se dostal z letargie a začal si pečlivě čistit kožíšek. Denně s velkou chutí zvládl sníst 4 kapsičky a ještě suché krmivo. I tak byl po 14 dnech stále hubený. Pomalu se ale začal dostávat na normální váhu.

Čipíček je nesmírně něžný, láskyplný, klidný. Přitom je i hravý, takže je s ním velká legrace. Získali jsme v něm báječného kamaráda. Asi nemusím dodávat, že s námi kočky spí . Doporučuji tuto terapii každému, kdo trpí nespavostí. Není nic úžasnějšího, než když v noci zaboříte dlaň do hebkého vrnícího kožíšku. Když si svoje kočičky hladím, mám hlavu osvobozenou od jakýchkoli zatěžujících myšlenek a jsem jen v přítomném okamžiku, který si díky nim užívám. Ale to nakonec zná každý milovník zvířátek. Péči a lásku dokážou vracet dvojnásob.

V útulku jsem se na vlastní kůži musela seznámit s opravdu tvrdou realitou. Stačilo to! A to jsem slyšela jsem zlomek toho, s čím se musejí v útulku denně setkávat a doslova potýkat. Jsou tam lidé, kteří mají skutečně veliké srdce a z něho celého se snaží svým svěřencům pomáhat. ALE Veterina je drahá, jídlo, otop, voda, všechno stojí peníze. Němá tvář si nemůže stěžovat. Zvířata obvykle trpí mlčky ( na rozdíl od nás – lidí, my si stěžovat dovedeme!). Když si představím, že se třeba nedostávají peníze na ošetření, že kočičky trpí bolestí, a nebo, že je v zimě zima….

Jsme to my – lidé, kdo těm čistým dušičkám dokáže tolik ublížit. Naštěstí jsme to ale také my – lidé, kdo je dokážeme bezpodmínečně milovat tak, jako oni milují nás. Jsme to my – lidé, kdo jsme povinni jim podat pomocnou ruku, když oni nám dávají svoji tlapičku. A tak jim pomožme. Ať se nám našimi dobrými skutky podaří znegovat ohavnosti těch, kteří si říkají LIDÉ. Svět bude hned příjemnější k žití pro všechny!