Co jsou emoční okovy a jak jsme k nim vlastně přišli? Emoční okovy jsou tím, co nám brání v prožívání spokojeného naplněného života. Jsou tím, co nás brzdí, co nás zrazuje od uskutečňování snů, v důsledku čeho naše tělo onemocní. Spolehlivě se rodí z rozumu.

Odkud se vlastně vzaly? Od chvíle, kdy se poprvé nadechneme na tomto světě, na nás začne působit okolí. Jsou to především naši rodiče, kteří se usilovně snaží v dobře míněné snaze vést naše kroky tak, abychom splňovali morální kriteria společnosti, ve které budeme vyrůstat a žít. Tito naši „bozi“ nás posuzují, radí nám. Předávají nám své principy, svá pravidla, kterým sami věří, ačkoli s nimi ne vždy bývají ztotožněni. Jenže jinak to neumí, tak je považují správné. Co se s námi ale děje? Učíme se o sobě přemýšlet jako naši rodiče – následně jako další jiné autority, učíme se hodnotit sebe sama jejich očima. Ačkoli jsme byly jako děti velmi intuitivní, učíme se řídit se rozumem, a tak nějak přestáváme vnímat svoji duši, která se stále – čím dál marněji – hlásí ke slovu. Jsme vedeni k tomu, že jsme tu především proto, aby s námi byli druzí spokojeni. Jsme vychováváni strachem: „Tohle dělej, tohle nedělej, tohle se smí a tohle se nesmí. Co by si druzí o tobě pomysleli? Musíš se starat o jejich spokojenost. Zodpovídáš za ty druhé. “ . Začneme podléhat doslova spoustě dogmat, která se na nás nezadržitelně řítí a která naše společnost uznává.

Zpočátku je přebíráme od našich vzorů, později si vytváříme svá vlastní. Začneme se skrývat za maskami, s jejichž pomocí se snažíme druhým přizpůsobovat. A naše kleště nás začnou čím dál víc a naprosto spolehlivě svírat. V lepším případě si uvědomujeme, že jsme se vydali špatnou cestou, v horším případě si svou sebedestrukci ani neuvědomujeme. Prostě nám to přijde normální, vždyť tak to mají i druzí. Připadá nám normální cítit se špatně a pokud pocítíme štěstí, cítíme se divně a provinile, jako bychom na tento pocit neměli nárok. Jsme přesvědčeni, že jsme otroky svých nepříjemných myšlenek, že je nedokážeme utnout. Ale proč to děláme? Jsme to stále ještě my? Začneme se cítit jako na tenkém ledě. Jsme přesvědčeni, že nelze být sám sebou. Jednak proto, že to není žádoucí, protože bychom nejspíš zůstali sami, jednak proto, že onou „úspěšnou výchovou“ získáme přesvědčení, že sami sebou být nemůžeme, že nic takového ani nelze, že to se nesluší, že se přece musíme přizpůsobovat druhým. A tak si nedovolíme druhému říci, co si myslíme, jak se cítíme. Proč? Protože se obáváme jeho reakce. A tak říkáme: „ Nezlob se, ale…“ , nebo: „ Omlouvám se, ale…“. Bude se zlobit, rozpláče se nebo se urazí? A vy budete sami… Skutečně si myslíte, že zodpovídáte za reakci dospělého člověka? Neuvědomujete si, že toto je jistá cesta ke vztahům, založeným na neupřímnosti – vytváříte si pseudovztahy, ve kterých žijete v napětí. Neuvědomujete si, že právě tato přetvářka je pro vás velice náročná.

Není nic snazšího, než být sám sebou, kdy si není třeba na nic hrát. Pak si k sobě navíc přitahujeme lidi na stejné energetické rovině, se kterými jsme „stejná krevní skupina“. Vytváříme si tak vztahy, ve kterých je vám dobře. A jakoby toho všeho už nebylo dost, ještě se snažíme být dokonalí, protože toužíme být úspěšní. Srovnáváme se s druhými a jsme ve stresu, protože se cítíme horší než ti, které vidíme jako úspěšné. Tímto trápením ztrácíme energii a nedokážeme pak naslouchat svému nitru. Neuvědomujeme si přitom, že každý máme svoje poslání a pokud si ho uvědomíme a vydáme se touto cestou, že bude i ta naše cesta úspěšná. Jinak to ani být nemůže. Neuvědomujeme si, že jsme v tuto chvíli maximálně dokonalí, jak jen můžeme být. Jsme vychováváni tak, abychom příliš nevyčnívali z davu. „Není dobré na sebe upozorňovat!“ A pak říkáme:“ Já jsem se zbláznila, ale udělala jsem to a to!“.

Není smutné, že se nazýváme bláznem, abychom před druhými omluvili to, co jsme udělali právě podle hlasu svojí duše? Máte vůbec sny, máte svou Hvězdu štěstí, za kterou toužíte jít? A nebo když pocítíte nadšení z nápadu na něco, co by naplňovalo váš život začnete svůj nápad degradovat směsicí zrádných rozumových úvah? Uvědomujete si svou jedinečnost? Uvědomujete si, jak neuspokojivé je splývat s davem a žít život šedé myšky? Uvědomujete si, že jste jedinečná a hodnotná bytost, a že si tudíž zasloužíte žít šťastný život?